1. MÁM ŘÍCT PRAVDU SVÝM KAMARÁDŮM?
Seděl jsem ve třídě a sledoval jsem paní učitelku matematiky, jak nám vysvětlovala učivo, které jsme probírali na základce, konečně pak zazvonilo a ona odešla ze třídy a já zůstal sedět bez pohnutí, pak si mě všiml můj nejlepší kamarád Roman.
"Proč sedíš tak ztuhle?" zeptal se mě.
Neodpověděl jsem, oči se mi zamžily, jak mi před očima míhaly obrazy, které se děly kdesi jinde. Viděl jsem podobného svého druha, jak vraždil jednu dámu, vyvolalo to ve mně velký šok.
Hodil s ní snad míli přes ulici, než pak stačila dopadnout, on ji chytil a praštil s ní o zem tak silně, až se ozvalo hlasité křup a dáma se už nepohnula, zabil ji. Sklonil se k jejímu krku a zakousl se a vysál z ní všechnu krev. Vrátil jsem se k sobě a podíval se na Romana, který na mě měl vyvalené oč
.
"Co chceš?"zeptal jsem ostře jako nůž.
"Jen jsem se tě ptal, proč sedíš tak ztuhle?" utrousil Roman.
"Ze zvyklosti," odpověděl jsem.
Roman cosi nesmyslného zabručel a odešel na své místo. Nestál jsem o nějaké kamarády, protože, kdyby zjistili, co jsem, bylo by to pro ně šokující zjištění. Byl by pak smutní, kdybych jim to řekl, no, smutní, spíš by se mi začali raději vyhýbat velkým obloukem.
Raději budu mlčet o své pravdě.
Nahlédl jsem ven a viděl na zem snášet první vločky, viděl jsem jejich každý detail, vypadaly opravdu krásně, nic krásnějšího jsem nemohl vidět, opravdu se mi líbily sněhové vločky, pak jsem se obrátil ke třídě a vedle stála Kristýna.
Usmála se na mě. "Potřebuju od tebe sto deset korun na divadlo."
"Zahrabal jsem v aktovce a s peněženky jsem vytáhl sto deset, musím popravdě říct, že jsem tam měl spoustu peněz, ale nikomu jsem to raději neukazoval.
"Tady máš těch sto deset korun," řekl jsem a položil jí je do ruky, před mou rukou pak ucukla, jako by dostala elektrický šok, nic neříkala a odešla na svoje místo, kde oddychovala od šoku.
‚A sakra,‘ pomyslel jsem si. ‚Už to začne.‘
Lekl jsem se, určitě už začnou otázky, proč jsem tak studený, nic ze mě nevytáhnou, to bych se musel napřed zbláznit, než bych jim to všechno prozradil, byl bych se ohrozil sám sebe a ostatní.
Ucítil jsem bodání v ústech a zjistil jsem, že se mi prodlužují špičáky, musel jsem okamžitě na toalety, kde bych se musel uklidnit. Zvedl jsem rychle a šel ze třídy, míjeli mě jiní studenti, zaklonil jsem hlavu, aby mi neviděli do tváře. ‚Ach ta zatracená žízeň!‘ zaklel jsem pro sebe. Teď se ze školy nedostanu, tak jsem zkusil dýchat zhluboka, bodání ustalo, sáhl jsem si na zuby, špičáky zase byly v normální lidské podobě, mohl jsem se zase vrátit do třídy. Učitel byl už na místě a sedl jsem si zase na své místo.
Hodina češtiny začala hodně obvyklou formou povídání o programu dnešní hodiny, pak už jsme si zapisovali nějaké poznámky z učebnice a učitel si mezitím sedl za katedru a vyvolával k tabuli, já jsem se přikrčil a rychle opisoval poznámky, které pro mě byly důležité, a nic mě netrápilo, kdyby mě vyvolal, sice by mi to nevadilo, ale nechtěl jsem.
Za deset minut jsem byl už hotový a nudil se, jenomže učitel mi řekl, abych si přečetl učivo, abych mu porozuměl. Nechtělo se mi to číst, protože jsem tomu velmi dobře rozuměl, Moje upíří paměť byla v mnoha ohledech mnohem lepší, než lidská.
Cítil jsem velmi znuděně, ale zůstal jsem sedět na svém místě, potom zase zazvonilo na konec hodiny, konečně došlo k osvobození, šlo se na oběd, na který jsem pochopitelně nešel, ale bylo už volno a já se vydal po městě dolů na kolonádu, abych si zkrátil čas čekáním, až kamarádi dojedí, to bych stihl stokrát tam a zpět.
Než jsem stihl vyrazit do centra, jako blesk do mě udeřila vidina, stáhl jsem uprostřed chodníku tak ztuhle jako kámen, lidi na mě asi zírali, ale já je neviděl, protože se mi zamlžily oči a ta vidina mi ukázala, co jsem nikdy nechtěl vůbec vidět.
Další upírův útok, který úplný byl masakr. Tomu člověku, co napadl, urval hlavu, rozevřel lebku a mozek a zahodil. Pak se věnoval dalšímu likvidování lidského těla, což mě úplně ohromilo, co ten upír dokázal, byl jsem úplně zděšený, když mu z těla začal tahat... nechutné to dál popisovat. Prostě to tělo zničil úplně, fakt drsný upír. Dneska jen zabíjel, ale nepil.
‚Proč to udělal?‘ vrtalo se mi hlavou. Proč zabíjel nevinné... děti! Děti všech kategorií už nejsou v bezpečí, naopak jim hrozí velmi smrtelné nebezpečí, pak jsem zjistil, kde se upír nacházel – v Uherském Hradišti a zítra chtěl dojít sem do Luhačovic. Za vychovatelkou jsem nešel, protože jsem se mu chtěl postavit sám, jen si to musím správně načasovat a musím se napít lidské krve, ale kde ji vzít, budu muset poprosit u kamarádů, jestli by mi trochu nedarovali, protože potřebuju nabrat sílu na zítřejší souboj s upírem, který možná bude mnohem silnější než já, jistě mě to děsilo, ale musel jsem to podstoupit, abych zachránil nevinné životy lidí, které tady hodlal napadnout.
Vešel zpátky do internátu, kde jsem viděl své kamarády, jak se smáli a užívali si svého života, jenže tohle zítra může zajisté skončit, někdo může zemřít, pro nic za nic. Jak jsem tak o tom přemýšlel, došel jsem do pokoje, kde už oba byli a četli si. Uvažoval jsem, jak bych mohl začít vyprávět svou pravdu o svém prazvláštním nemrtvém životě, je to těžké nějak začít.
Odkašlal jsem si, abych se prozradil, musel jsem se mezi nimi chovat jako člověk, oba vzhlédl, když jsem nic neříkal, věnovali se zase svým knížkám. Posadil jsem se na svou židli a rozhodl jsem se, že povedu svůj deník, abych si zaznamenal svou minulost, abych si někdy vzpomněl, co jsem kdy dělal.
Vzal jsem si prázdný sešit a zapsal si.
22. listopad
Dnes jsem několik vidin, které mě děsně vylekaly, byly opravdu velmi hrůzostrašné a dělalo se mi zle, když jsem si pomyslel, kdybych mě zabít nějakého člověka, bylo by to pro mě něco hrozného. Litoval bych toho dřív či později. Proč ten upír chce vraždit skoro v každém městě, které potká.
Bojím se přiznat svým kamarádům, že jsem upír, nevím, jak by na to reagovali, zdálo se, že nemám na vybranou, je načase něco prozradit, aby věděli, s kým jsou pod jednou střechou, aby se mě pak báli, že bych mohl udělat něco strašného – někoho zabít. To by vypadalo velmi zle, kdybych se neudržel.
Dlouho nemohu přemýšlet, musel jsem jednat dřív, než by mohlo být pozdě. Dnes se za soumraku rozhodnu, jak co bude dál. Mám svým kamarádům říct pravdu? Nevím.
Odložil jsem pero a podíval se po pokoji, oba byli na svých místech, stále si četli svoje knížky, byli v pohodě, nic je netrápilo, za to já cítil velmi otupělý, musel jsem si uvědomit, jak to je důležité to říct, protože zítra se může změnit mnoho věcí, které nás stále pronásledovaly.
"Hoši, musím se vám s něčím přiznat," říkal jsem tiše, oba vzhlédli.
"Že jsi gay?" zeptal se Roman.
"Ty jsi jen zaměřený na tak nechutné prostředky!""zavrčel jsem zuřivě.
"Co s tebou je?" zeptal se Martin.
"Jsem upír."
"Pche!" odfrkl si Roman. "Zase hraje svoje pitomé hry."
"Romane, zavři hubu!" jsem a už cítil, jak mi v ústech bodalo, znovu se mi zvětšoval špičáky, pak už to viděli. Roman se zachechtal, Martin se lekl, pak jsem prudce otočil a zadíval jsem se na Romana, které smích nepřecházel. Skočil jsem na něj.
Roman začal ječet, pak utichl, musel jsem se od něj odtrhnout, abych jej nezabil, zubil se na mě, praštil jsem jej přes tvář a on ztichl, už mi musel věřit, protože jsem se ukázal v praxi, jak dokážu být zlý. Teď možná pochopili pravdu, kým jsem, ale Martin jen vrtěl hlavou a vrátil se ke své knížce, pak se prudce postavil na nohy a uviděl na mých rtech krev, kterou jsem si právě utřel do rukávu, svlékl jsem ho a dal si čisté tričko.
"Ty jsi úplně bledý, jsi bledší než křída," vydechl Martin šokován odhalením mých prvků upíra.
"Lukáši, ty jsi kretén, málem jsi mi strhl krk," zavrčel Roman.
"Neměl jsi mě provokovat, jinak by se ti nestalo, pitomče," pohrdavě jsem se ušklíbnul, dal jsem tak najevo, že k němu nemám žádný soucit, aby přestal urážet. Bylo mi jedno, co si pomyslí, ale jinak jsem si nedělal naděje.
"Jsi upír, to mi stačí, abys mi dal najevo, abych se odstěhoval z tohoto pokoje," zařval po mě Martin a začal si balit věci do kufru, což mě opravdu tak rozzuřilo, že jsem se neovládl a skočil po něm a zakousl se mu do krku.
Martin začal ječet bolestí, kterou jsem mu bezprostředně způsobil, sál jsem dlouho a chvilku později se odtrhl od jeho krku, Martin se roztřepaně postavil na nohy, točila se mu hlava ze ztráty krve, musel se zadržet skříně a já v sobě mezitím pocítil náhlý příval síly.
"Kdybyste se ke mně tak nechovali, nebylo by to pro váš tak hrozné, jinak bych vás nepřipravil trochu krve," zamračil jsem se. Jejich krev mě tak lákala, že jsem ji musel přece jen ochutnat, vzbuzovala ve mně úplnou vášeň.
"Bojíš se česneku?" zeptal se mě Roman.
"Ne," zavrtěl jsem hlavou.
"A co oheň?" zajímal se Martin.
"Mýtus," odpověděl jsem.
"Jsi upír, který se nebojí ničeho?" divil se Roman.
"Ani ne, ale bojím se bronzové dýky," přiznal jsem se, ale doufám, že to proti nepoužijete, byl bych vás porazil jediným skokem a nevěděli byste, jak to vlastně bylo, nijak byste ani nemuseli přemýšlet, měli byste to prostě za sebou," usmál jsem se spiklenecky.
Pak jsem ale ztuhl, protože mě zachvátila vidina, která se zase týkala téhož upíra, kterého jsem viděl a viděl jsem čas, kdy dorazí do Luhačovic. Viděl jsem, že tady bude v jedenáct hodin večer. Posílila mě lidská krev a mohu se pustit do boje s tím upírem, musím zachránit lidské životy.
"Dnes běžte oba spát o něco dřív, protože hrozí vpád upíra, který zřejmě půjde po mě a pokud uvidí mě, že jsem tady, prostě sem zamíří, bez jakýchkoliv slov, musím dneska večer podniknout nečekaný výpad na upíra, který vraždí pro zábavu," vysvětloval jsem rychle, protože budu muset vychovatelku poprosit o něco, což mi půjde o mnoho hůř, než abych varoval své přátele, se kterými si pak promluvili mí spolubydlící, a já se vydal za vychovatelkou.
"Paní vychovatelko, mohl bych vás o něco požádat?" zeptal jsem se.
"Ano, jistě," přikývla vychovatelka.
"Myslíte, že bych si dneska mohl tady hlídku, a vy byste si to ohlídala z pokoje třináct?" zeptal jsem se.
"Proč?" zeptala se trochu ostře.
"Protože, nám všem hrozím nebezpečí, které klidně může trvat několik dní, týdnů nebo dokonce měsíců, pokud byste nechtěla zemřít v náručí toho útočníka, který beze sporu zamíří sem a zaútočí na kohokoliv, kdo se mu postaví do cesty, já jsem jediný, z koho pocítí svůj strach," říkal jsem se zatajeným dechem.
"To si ze mě děláš srandu?" zeptala se chladně vychovatelka.
"Ne, myslím to smrtelně vážně, nebo budu nucen použít svoje Síly, které vás přinutí to udělat a slíbit, prosím, slibte mi to, mělo by se to v jedenáct hodin, ale já si osobně myslím, že tomu může docházet kdykoliv jindy, klidně i přes den, doufám, že mi vyhovíte, nechcete, aby někdo zemřel, že?" zeptal jsem se nadějně, že by mi to mohla povolit.
"No," uvažovala vychovatelka. "Pokud on dorazí sem, tak jej vyhodím, že tu nemá co dělat, ne, ty půjdeš hezky spát, jinak si mě nepřej," odsekla vychovatelka s ocelovým pohledem.
"Pokud chcete zemřít, zemřete zbytečnou smrtí a navíc, ten útočník může pozabíjet většinu internátu, když jste tak tupohlavá, klidně tady zahyňte v rukou ďábla a s vámi zemřou i ostatní, co tady jsou!" zavrčel jsem na vychovatelku a vydal se pryč, protože se mi to nechtělo řešit útok, jenž nám dneska mohl hrozit, ale stane se to, jsem si naprosto jistý. Kvůli vychovatelce, zahyne mnoho studentů, co tady bydlí a zemřou kvůli ní, necítila k nim vůbec žádnou lítost, jen se bránila, aby nehlídal nikdo jiný.
Její chování, jsem si u ní takhle nepředstavoval, byla na můj vkus velmi divná, protože mi nechtěla dovolit chránit internát, musel jsem to udělat trochu jinak, prostě i na svou smrt, jsem musel porazit toho dalšího upíra. On je vražednou zbraní na tento druh úkolu a své existence, která je pro něj velmi zvláštní. Musím zjistit, jestli ho někdo ovládá nebo to dělá z vlastní vůle. Pokud je to z jeho vůle – zničím ho, ale jestli je ovládaný, tak bych se ho pokusil přetáhnout na svou stranu. Není jiné volby. Vyskočím z balkonu a pak se uvidí, jak dál.
Páni, je to tak divné, že bych si vymyslel i jinou strategii, která mě dřív nenapadla, to byl můj plán B, ten by mohl bez diskusí vyjít, ale počítám s tím jen na dvacet procent, že porazím toho upíra, ten mi spíš unikne a na nějakou dobu se skryje v lesích, i tohle může být možnost, co se možná stane, nic není teď jisté, popadla mě nejistota. Pohlédl jsem na hodinky, které i ukazovaly 15.30, kdy se mi zdálo, že se čas jen tak vleče, vrátil jsem se do pokoje, kde jsem si vytáhl svůj sešit, kde jsem si zapisoval události dne, bylo toho moc, musel jsem si něco zapsat, aby toho ubylo na další zapisování. Dnes se toho opravdu dělo věcí, než bych si to zítra zapsal, trvalo by mi to celkem dlouho, než bych to dopsal, uběhlo by nejméně dvě hodiny.
22. listopad, 15.30
Mám strach, že dneska někdo zemře. Jímá mě hrůza, kdyby se něco stalo někomu z internátu, to bych nemusel strpět něčí bolest, nebo se dívat na mrtvé tělo.
Útočník by se měl objevit dneska v jedenáct hodin a já bych se mu měl postavit i za cenu své oběti pro tolik lidí, ale stejně, dopadlo by to stejně, než bych si dokázal představit. Co když opravdu kolem mě pronikne a vtrhne sem a bude zabíjet všechny kolem, musel jsem si být jistý s každou možností, která se mi najednou naskytla. Nic nebylo jisté na sto procent, určitě by mi mohly pomoci moje bystré instinkty, které se mi objevily hned po mé velmi bolestivé proměny, která trvala dva dny.
Upír, který se na nás chystal zaútočit, se ocitl na hraně prohry, ale já si myslím, že mi stejně unikne a bude vraždit, což mi nahánělo strach, že se promarní několik nevinných lidských obětí. Ach jo, všechno se mi motalo dohromady.
Vychovatelka mi odmítla služby dneska v noci, plán A mi neprošel, ale našel jsem si plán B. Skočit z balkonu a pak se objevit před internátem a počkat na příhodný okamžik a udeřit ještě dřív, než to udělá on, jsem dost silný, protože jsem se dnes napil lidské krve ze tří lidí, ale do takové míry, abych jim něco nezpůsobil, možná se mi to podaří, ale nevím to jistotou, prosím můj milý deníčku, pomoz mi. Jsem právě v zoufalé situaci, která se může rychle změnit.
Zdálo se mi, že plán B vyjde, pokud nám za dveřmi nebude stát vychovatelka, aby nás kontrolovala, co se u nás děje, nic se nemusí dozvědět, když vše proběhne v naprosté tichosti. Pokud se prozradíme, internát bude napaden upírem a všichni před mýma očima zahynou, nikdo by neměl vůbec žádnou šanci uniknout, ze spárů upíra, který je ke všemu ještě vynikající lovec, který se snaží někoho napadnout, nemá nad ním šanci, její oběť je stejně zavražděna brutálním napadením.
Doufám, že mi to bez jakéhokoliv problému podaří, doufám, mám jistou podporu svého deníku.
Schoval jsem si svůj deník a šel se podívat, co se děje ve všech pokojích, všude se mluvilo jen o nastávajícím útoku, který snese mnoho následků anebo taky možná ne, všechno bylo dneska možné, bál jsem se o ostatní kolem, ale o sebe jsem nijak nemusel trápit, může mě v klidu přetrumfnout, ale nepokusí se přejít přese mě, aby pozabíjel studenty střední školy a zbavil se pro něj zbytečnou plevel, která mu stojí v cestě, ale budu muset učinit pokus, abych se mu podíval do mysli, abych si zjistil, jak vůbec vraždí.
Každou minutu houstla atmosféra na celém internátě, vychovatelku to vysloveně štvalo, ale nic neučinila a dala tomu jen volný průběh, jinak by na sebe upozornila a já bych se musel na ni zaměřit, abych se pojistit, zda ho nepřivolala ona, ale prozatím všechno bylo v pohodě.
Nikdo netušil nastávající nebezpečí, jež se k nám blížilo, možná i v tuto chvíli se nepřítel přiblížil k Luhačovicím, ale nevstoupil na území tohoto města, jen se skryl někde ve stínu a čekal, až nastane ten pravý okamžik, kdy udeřit.
Toho okamžiku jsem se nejvíce obával, ten se nezadržitelně blížil, jestli se vychovatelka nezklidní, budu muset utéci oknem a postavit se nebezpečí, které nám hrozilo, mně by to nijak neulehčilo, kdyby mě zabil, protože by se upír rozhodl pozabíjet celé Luhačovice. Měl bych divný pocit, jen se dívat, jak mi celé Luhačovice umírají před mýma očima. Bál bych se všeho, co by tady mohlo vůbec stát, ale prozatím jsem naživu a nikomu se prozatím nic neudálo, nikdo nebyl raněn nebo zabit.
Vše dělo na moje pochyby. Na můj účet se sčítalo přivolání zabijáckého upíra, který je zabíjel jen pro svou radost, aby se mohl nějakým způsobem bavit. Vše šlo stranou, svět se zaměřil a připravil na nejhorší, co kdy mohlo Luhačovice postihnout. Na hodinách právě bliklo na osm večer, studijní doba. Všude panoval neklid, studenti brebentili jeden přes druhého, jak se snažili sami sebe uklidnit, ale atmosféra opravdu rychle houstla, zvýšil se dokonce i napětí.
Sevřelo je na ocelovou pěst, ničemu se nedalo ubránit, ale tohle bych dokázal pokud možno zvládnout na bezvadnou, mi plány náhle vypadly, protože se vyskytla jiná komplikace. Musel jsem se přesvědčit, kdy tady zaútočí, ale podle mých výpočtů, by měl vpadnout do Luhačovic v jedenáct večer, stále to bylo všechno stejné. Studenti se nechtěli vůbec učit, navštěvovali se a bavili se o věcech, o kterých se ode mě dozvěděli po různých zdrojích, jež jsem vyslal, aby je varovali a byli na to připraveni.
Nikomu se nechtělo zemřít, ani mě, jen se stále diskutovalo, jak by se mohli ubránit, ale jak se dozvěděli, věděli, že neměli proti němu sebemenší šanci na vítězství. Jen se povalovali v blátě, kde nebylo ani kousíček pravdy, jen tam vládla samá lež, museli to nějak přežít, snad nikdy se nestane, co by se nemělo stát.
"Romane," promluvil jsem tichým hlasem. "Buď v klidu, nic se nikomu se tady nestane, všichni prozatím budete dál žít, dokud budu tady bydlet, nikomu by se nemělo nic stát."
"Lukáši, jsi si s tím jistý na sto procent?"zeptal se napjatě Martin, který se bál smrti nejvíc z našeho pokoje. Smrt byla pro něj děsivá, musel tohle přežít.
Čas se blížil. Všechno se měnilo, studenti už zalézali do postelí a pomalu usínali, protože byli dost vystresovaní, nechtěli se pak zbytečně děsit, kdyby viděli bojovat dva upíry, kteří se chtějí navzájem zabít, ale nijak by to nebylo možné, nikdy jsem neměl proti sobě silného soka.
Čas se neúprosně blížil, neměl jsem se chuť vybavovat, sešel jsem dolů k vrátnici, kde vychovatelka seděla a telefonovala, nestarala se o internát, jen se zajímala o svou podstatu, to trochu rozhodilo, ale necítil jsem žádné bodání v čelistech, jen jsem se na ni díval s vražedným výrazem ve tváři a myslel si, že by se vychovatelka mohla leknout a vyhnout se mému pohledu. Jen se dívala do dáli a nevěděla, že tady vůbec jsem, jen držela mobil a ani se nehýbala, byla jako vytesaná z kamene, pohled vytřeštěný, to mě naprosto vyděsilo.
Sice mě naštvala, ale musel jsem s ní zatřást, aby se probudila. Jakmile jsem se jí dotkl, ucukl jsem, protože byla ledová a tvrdá jako kámen, snad nezkameněla, nedýchala, seděla naprosto nehybně, nikdo by s ní nic nemohl provést, její kůže byla bílá jako mramor, to vyděsilo mnohem víc, ani jsem se nesnažil nad tím uvažovat, ale netušil jsem, co mohla teď uvnitř těla prožívat, ale doufám, že ne proměnu, to bych měl hned dva soky.
Položil jsem ji svou ruku na čelo a snažil jsem se s ní spojit aspoň myšlenkami.
Vypustil jsem svoje myšlenky do prostoru a vší silou s nimi proplul do jejích myšlenek a hledal v ní pravdu, co se s ní děje.
‚Pomoc, jsem uvězněná v jeho těle, blíží se k nám, už překročil hranice, za dvě minuty bude tu‘ slyšel jsem jediné slova, pak se vrátila k sobě. Kůže dostala normální barvu, otevřela oči a oddychovala ztěžka, vstala a podívala se na mě s prosebným pohledem.
"Lukáši, prosím tě, pomoz nám, zachraň životy na tomto internátě, nechtěla bych, aby se někomu něco stalo, nebo někoho zabil," prosila zoufale, já jen kývl a ona se vydala nahoru, kde si sedla na pokoji, který byl určen pro vychovatelky a vychovatele.
Vyšel jsem ven a dveře se za mnou automaticky zamkly, jako bych ovládal nějaké kouzla a kolem vchodu a oken se vytvořila ochrana, kterou jsem mohl vidět jenom já, nikdo jiný. Pochvaloval jsem si pohled na svou ochranu, která se rozprostřela.
Sešel jsem dolů po schodech a stanul na chodníku, kde jsem rozhlížel a zavětřil, zda neucítím pach svého soka, sílil každým okamžikem. Do jeho příchodu zbývala pouhá minuta, spletl jsem se, on měl přijít už o půl deváté, tak brzo jsem jej nečekal, děsil mě, ale strach ve mně neměl žádné místo. Musel jsem se stáhnout do sebe, aby mě nemohl jakoukoliv svou silou přemoci, tím by mě zničil, protože kdyby mě uvěznil svou vůlí, nebylo cesty zpět, osvobozením bych musel počkat, až by zabil, jenomže bych se děsně naštval a pak by mě nutil dělat takové věci, které bych ani nikdy nedělal.
Ukryl jsem se ve stínech, to mi šlo nejlíp a čekal na poslední chvilku, než se tady vůbec objeví, vteřiny minuly, pak ve mně udeřil zvon, viděl jsem ho, jak se řítil po silnici a mířil přímo ke mně, ale pak si to namířil přímo ke dveřím internátu, snažil se tam dostat, ale marně, vystoupil jsem ze stínu, stín se kolem mě rozplynul a postavil se za upíra, který si snažil dobýt cestu dovnitř, ale marně.
"Oč se pokoušíš?" zeptal jsem se ledově.
Otočil se na mě, oči mu rudě žhnuly, pak je ale vystřídala nebesky modrá. "Ty jsi ten upír, které bych zabít?"
"Ne," zalhal jsem.
"Hm," protáhl, "tak, kde je?"
"Nemáš to jedno?" zaburácel jsem otře jako šíp.
